Jak se stát žurnalistou jako ze žurnálu
Pokud bychom si chtěli udělat seznam vysněných povolání, jeho vytvoření by jistě nezabralo příliš času. Samozřejmě by se zásadně lišil žebříček vysněných povolání u dětí věku pěti let, na němž by jistě na prvních místech figurovali kosmonaut, popelář, kadeřnice a učitelka, ale pro naši budoucnost je přece jen trochu více určující žebříček ve věku oficiální dospělosti. Právě v době oficiální dospělosti se rozhodujeme o tom, co bychom si měli jistojistě zvolit jako povolání do konce života a nejlépe se svoji volbu snažíme potvrdit ziskem legitimizujícího papíru. K jeho zisku jsme pak schopni obětovat mnohé, zejména vlastní nervy a nervy nám nejbližších jedinců, trávicí trakt stravující se po školních kantýnách a studentských bufetech, a hodiny a hodiny strávené nad knihou, místo nichž se věnujeme získávání nových společenských kontaktů ve vysokoškolském světě. A jistě ještě více. Avšak k tomu, abychom si všechnu tuhle devastující zábavnou činnost, kterou většina nazývá vysokoškolským studiem, mohli dovolit, je nezbytným krokem se vysokoškolským studentem stát. A ten, který se právě o tento vstupní krok na akademickou dráhu pokouší či který již vysněnou hranici studentského Everestu pokořil, ví, že je nutné se na cestu dobře vybavit, a to nejenom dobrými znalostmi, ale mnohdy i velkou dávkou trpělivosti. Ale zpět k sestavování onoho pomyslného žebříčku top dospělých povolání. Kdybychom měli tedy za úkol vytvořit, dejme tomu, pětici těch nejvýše hodnocených, troufl bych si ji seřadit následovně: lékař, právník, psycholog, herec a novinář. Mými hlavními zdroji výzkumu jsou pak mí studijní kolegové, příbuzní a mladí lidé, které ukazují v televizi. Tuto pětici si pro přehlednost roztřídíme do dvou kategorií, kategorii „běžného života“ a „světa umění“. Do kategorie „běžného života“ si tedy zařadíme povolání lékař, právník a psycholog, do kategorie „uměleckého života“ pak herce a novináře. Při bližším ohledání se mi však nastavené kategorie zdají mírně neudržitelné. Vždyť lékař je svým způsobem umělec, právník zčásti zdatným umělcem v prezentaci a rétorice a psycholog rozhodně nepatří do „běžného života“, alespoň obsahem své pracovní náplně a v případě psychoanalýzy se nezdráhám o umění mluvit též. Jak ale potom naložit s hercem a žurnalistou? Herec jistě hraje i ve svém „běžném životě“ a žurnalista často píše právě o „běžném životě“. Kategorie nám tedy nijak nepomohou k nějakému bližšímu ohledání a spojování jednotlivých oborů povolání. Co však myslím, je vzájemným pojítkem všech zmíněných povolání, jsou právě masy jejich budoucích vykonavatelů, kteří doufají, že právě oni se stanou vyvolenými v rámci přijímacích řízení. Neboli naprosto rezignovali na matematiku, statistiku a zdravý rozum a rozhodli se pro boj jednoho uchazeče oproti osmi stům jiných.
Bohužel, asi je to osud, či nač si stěžovat, když vaše srdce zaplane po tom, stát se právě jedním z oněch vyvolených, kteří se na vysněný post vysokoškolského studenta medicíny, herectví, psychologie, práva či žurnalistiky dostanou. V mém případě se pak jedná o ztracení hlavy, popřípadě ruky, ohledně studia žurnalistiky. Má snaha zviditelnit své jméno hned vedle titulku „nejinvestigativnější novinář, jakého si mezi investigativními novináři lze jen představit“ mě přivedl k mnoha různým sebeprezentačním pokusům. Jedním z nich byl neúspěšný pokus založit gymnaziální žurnál, v němž se to bryskními nápady a literárními talenty jenom hemžilo. Tento vydavatelský pokus však lze hodnotit kladně, pokud bychom si kladli za cíl vytvořit jeden z mnoha dalších studentských plátků obsahující stále ty samé rozhovory se stále stejnými osobami učitelského stolce. Krom mnoha probděných nocí, během nichž vznikla nejedna dosud neobjevená geniální díla, skrývající se prozatím v onom utajeném spisovatelově šuplíku, jsem za svůj největší žurnalistický výkon považoval dílo vytvořené se záměrem oslnit porotu nemilosrdných katů mladých novinářských snů na katedře žurnalistiky. Pln důvěry v sebe sama a znalost české gramatiky jsem se bez bázně a hany jal naplnit svůj cíl a učinit pověstný první krok k zisku ceny pana Pulitzera. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděl, že mi talentu není zadosti a že trénovat mám pilně svůj sloh a novinářský čuch. Nebudu zapírat, že nepadlo na mě zklamání z velkých očekávání, ale není člověk ten, který by se zavděčil všem, že. Neváhal jsem proto a rozhodl se zapsat na poradu k těm, kteří prý dokážou připravit člověka asi nějakým tajemným magickým způsobem tak, že se jedinec skutečně ocitne v řadách studujících žurnalistů.
Svého rozhodnutí nelituji, neboť tolik inspirativních schůzek školních v prostorách Tutoru i mimoškolních v prostorách blízkých restauračních zařízení, by i za neúspěch stálo. Přípravné kurzy nejsou proto žádnou ostudou. Naopak, nabízejí více možností. Jestliže je student snaživým nejenom v době přípravného kurzu, ale i mimo něj, jeho šance na úspěch jsou velmi vysoké. Tříbí si totiž svůj styl v každém okamžiku. V kurzu získává zejména teoretické znalosti, u svého psacího stolu pak následnou praxi. Pokud je student skutečně horlivým, může propojit obě činnosti a učit se jak u psacího stolu, tak psát úkoly a práce na kurzu. Jestliže je student méně horlivým a spíše spoléhá na zázračné nalití vědomostí lektorovou rukou na hlavy, pak pokud je talentovaným jedincem, může se mu zadařit, avšak úspěch bych již nezaručoval. Pokud se však najde ten, který na kurzy chodí pouze z jistého donucení rodičů či „aby se neřeklo“, tomu pak kati u přijímacích zkoušek useknou ruku za opovážlivost vyplnit přihlášku. Ať už se stanete exemplárním případem jakéhokoliv typu, pak ale vězte, že rozhodně za to stojí užít si přípravné kurzy i po stránce mimostudijní. Setkáte se zde totiž se stejnými nadšenci a snílky, kteří buď ještě nevědí, co je čeká, anebo se již neúspěšně pokusili, a přesto jdou pokoušet kolo štěstěny znovu. To vám rozhodně dodává kuráže. Kromě kuráže vám daná skupinka hazardérů se svou budoucí kariérou též dodává spoustu inspirace, problémů k diskuzi, možnost s někým soutěžit a v neposlední řadě i zdroj zábavy.
Tudíž rada pro všechny, kteří se rozhodli, nebo bohužel jejich touha rozhodla za ně, že spadají do sorty oněch pěti vysněných povolání, zejména pak žurnalistické kategorie: nic nevzdávejte, piště, studujte doma, ve škole, v přípravném kurzu, v každodenním životě, čtěte, ať jste to vy, kdo oněm obávaným katům vyrazí dech, a oni, namísto useknutí vaší hlavy plné nadějí, vám vyseknou hlubokou poklonu.