Pomaturitní studium angličtiny-můj způsob seberealizace
Už od prvního školního dne na gymnáziu mi bylo jasné, že tohle bude jeden velký omyl. Vždyť já sem přeci nepatřím, honilo se mi hlavou ve chvíli, kdy jsem usedala do druhé lavice, hned vedle copaté blondýnky s permanentním širokým úsměvem. Třídní učitelka byla starší, přísně vyhlížející paní, pro kterou jsme byli jen další první ročník v pořadí. Podle jejího strohého uvítacího proslovu jsem usoudila, že takových, jako jsme my, jí už rukama prošli snad tisíce.
Když jsem se ten den vrátila ze školy, a rodiče se mě zvědavě ptali na můj první dojem ze školy, nechtělo se mi lhát. Na rovinu jsem to na ně všechno vysypala a svůj srdceryvný proslov jsem zakončila dramatickým zvoláním, z kterého bylo více než patrné, že už se tam nikdy nevrátím. Moji drazí rodiče z toho byli nejdříve trochu v šoku, nicméně brzy se oklepali, a promluvili jsme si hezky v klidu o celé té záležitosti ještě jednou. Oba se shodně domnívali, že jsem se unáhlila, o čemž se snažili přesvědčit i mě. Sváděli vinu na nervozitu a hlavně velkou změnu, která mě v podobě studia na gymnáziu čeká, a žádali, ať dám škole ještě šanci.
Chtě nechtě jsem musela uznat, že to zní docela rozumně, a tak jsem je poslechla.
Další den na gymnáziu byl snad ještě horší než ten první, zkostnatělý systém, který tam fungoval snad už staletí, mi naprosto nevyhovoval a navíc mezi lidmi, jejichž hlavním povahovým rysem je soutěživost a svým způsobem i podlost, která úzce souvisí s cílevědomostí, jež nezná hranic, se noví přátelé hledají opravdu těžko. Svěřila jsem se s tím opět rodičům.
Docházet každodenně do toho ústavu pro mě bylo utrpením, ale oni to tak neviděli. Dokonce mě shledali rozmazlenou a povýšenou, což bych zrovna od nich vážně nečekala. Spustili na mě to staré známé „člověk si zvykne všude, jen to chce trochu času“, a jelikož měli za to, že tahle škola je prestižní, můj přechod na jinou střední školu byl takřka nemožný. Měla jsem před sebou čtyři dlouhé roky na gymnáziu hrůzy, jak jsem si školu sama pro sebe překřtila. Ta představa mě frustrovala.
Rodiče měli samozřejmě pravdu. Po uplynutí určité doby se mi studium na gymnáziu nejevilo tak hrozivě, jako ten první školní den. Zvykla jsem si. Tamní řád mi sice stále nešel na rozum a považovala jsem ho za neskutečně zastaralý, ale naučila jsem se ho respektovat. Přátele jsem nehledala, čekala jsem, že to přijde tak nějak samo.
Bohužel, nic takového se nestalo. Kamarádky z nebe prostě nepadají. Ve společenských kruzích zdejších premiantek, jsem byla více než neoblíbená. Ne, že by mi to vadilo, naopak, o jejich povrchní kamarádství jsem opravdu nestála. Výsledkem toho byla má vědomá stylizace do role tiše trpící rebelky, která je ale naprosto samostatná a nikoho dalšího k životu nepotřebuje. Popravdě mi vytvoření téhle image nezabralo ani příliš času, šlo to samo a velmi spontánně. Necítila jsem potřebu na něco si hrát, byla jsem jen sama sebou a tahle nepředstíraná póza z toho logicky vyplynula. Není ovšem možné považovat mě za úplného outsidera. S lidmi jsem se dokázala bavit úplně normálně a prakticky o čemkoliv, jen jsem neměla potřebu účastnit se takového toho „holčičího drbání“, jestli víte, co mám na mysli.
Snad jediné, co mě na škole opravdu bavilo, byly cizí jazyky. Hned od prvního ročníku jsem měla povinné studium angličtiny, a k němu jsem si ještě dobrovolně přidala němčinu a ruštinu. V té době byla sice velkým hitem francouzština, ale já měla za to, že s tou se seznámím ještě o něco později, a tak jsem dala přednost právě těm dvěma již zmíněným jazykům. Na hodiny angličtiny na gymnáziu kupodivu dodnes vzpomínám docela ráda. Kromě klasického procvičování gramatiky a konverzačních témat jsme probírali například i reálie anglicky mluvících zemí. Diskutovali jsme o kultuře a významných osobnostech, například o spisovatelích a jejích největších a nejznámějších počinech. Musím přiznat, že díky tomuto způsobu výuky angličtiny jsem se poměrně rychle zlepšila, a angličtina tak časem povýšila na jeden z mých zájmů.
Během druhého a třetího ročníku jsem dokonce nevědomky vplula do několika menších přátelství a došla jsem k jistému smíření. Protože ať chcete nebo ne, v každém roce, který strávíte na střední škole, procházíte určitým stádiem. Já jsem začínala jako rebelka bez příčiny, od toho jsem se postupně dostala do fáze, kdy jsem se pomalu začala začleňovat do kolektivu, až jsem dosáhla určité vnitřní vyrovnanosti, ze které jsem pak nejvíce čerpala právě ve čtvrtém, završujícím ročníku.
Když naše třída vstoupila na pomyslný práh dospělosti, věci se pozvolna začaly měnit. Nabíraly nový směr. Přede mnou a mými tehdejšími spolužáky se totiž otevřela dosud nepoznaná perspektiva. Najednou jsme si mohli sami vybrat, kudy se náš další život bude ubírat. Bylo jen a jen na nás, co si zvolíme a kým se díky téhle volbě staneme. Budoucnost na nás čekala s otevřenou náručí, a my jsme věděli, že můžeme dělat cokoliv. Mohli jsme chybovat, protože na to byl ten správný čas. Mohli jsme jít studovat obory, které nám nepřinesou bohatství ani slávu, protože kdy jindy to udělat, než právě teď. Nikdo nám to nemohl vyčítat. A pokud rodiče nesouhlasili s naším výběrem, nevadilo to. Už za nás totiž nerozhodovali. Překypovala jsem radostí z pocitu, že konečně budu moci dělat to, co chci hlavně já sama.
Většina mých spolužáků však pocit nově nabyté volnosti neprožívala ani zdaleka tak bouřlivě, jako já. Brzy jsem pochopila proč. Oni se necítili svobodní, ale povinní. Celé ty čtyři roky na gymnáziu pro ně byly odrazovým můstkem k tomu, co chystali po maturitě. Dřeli na sobě, aby se dostali na vysokou školu a mohli tak trávit minimálně dalších pět let studiem, které pro ně bude daleko náročnější než to, které znali doposud. Netoužili po oddychu, tak jako třeba já. Chtěli si na svá bedra vzít tolik, kolik jen unesou. Ani ve snu by je nenapadlo polemizovat o studiu na vysoké škole, to bylo předem dané. Neměnné.
A tak jsem si, snad jako jediná černá ovce z našeho ročníku, nepodala přihlášku na žádnou vysokou školu. Nikdo to tenkrát nechápal, moji rodiče se mě nesčetněkrát snažili přemluvit, abych to alespoň zkusila, vždyť takhle podle nich zahodím celé ty čtyři roky práce na gymnáziu. Prosili mě a naléhali, v době největšího zoufalství dokonce i vyhrožovali, ale já moc dobře věděla, že to tak nemyslí, a že, stejně dobře jako já, vědí, že na mém rozhodnutí se nic nezmění.
Měla jsem se svou budoucností jiné plány. Chtěla jsem cestovat a poznávat svět, nové kultury a odlišný způsob života. Časem bych se vrátila a našla si práci a třeba bych se i vrátila ke studiu, kdo ví. Ráda si nechávám otevřené možnosti. Rodiče tahle zpráva nepotěšila, ale nakonec se s tím přeci jen museli smířit.
Během letních prázdnin se mi to trochu rozleželo a uvědomila jsem si, že bych možná mohla ještě vypilovat svou angličtinu. Uměla jsem ji sice poměrně dobře, ale hlodal mě pocit, že bych mohla být ještě lepší, a tak jsem se poohlédla po několika jazykových školách.
Dnes už je vcelku běžné, že téměř každá jazyková škola nabízí pomaturitní studium angličtiny, které lze zakončit státnicí. Je samozřejmě na vás, jaký typ pomaturitního studia angličtiny preferujete, ale mně se zdálo vcelku rozumné, když už do studia angličtiny budu investovat čas a peníze, mít nějaký certifikát či zkoušku, která by mi dosvědčila, že jsem jej skutečně absolvovala.
Pečlivě jsem si pošla nabídky většiny jazykových škol, které se nacházejí poblíž mého bydliště, a z nich jsem si vybrala dva hlavní kandidáty. Do obou jazykových škol, které pomaturitní studium angličtiny poskytují, jsem osobně zašla a zjistila ještě nějaké další, pro mě důležité, podrobnosti, které na internetu nenajdete.
Mé definitivní rozhodnutí na sebe nakonec vzalo podobu pomaturitního studia angličtiny v Praze od společnosti Tutor. Na hodiny angličtiny jsem sice musela dojíždět, ale to mě nijak netrápilo, nebydlím od Prahy zas až tak daleko. Zpočátku jsem se trápila myšlenkou, zda moje dosavadní znalost angličtiny bude dostačující. Měla jsem pocit, že ve skupině začátečníků a mírně pokročilých bych byla napřed, a tak jsem se nechala zapsat rovnou do kurzu pro nejpokročilejší. Uvědomovala jsem si, že možná ze začátku nebudu stíhat, ale na druhou stranu mě to ke studiu angličtiny motivovalo ještě více.
Když se na své pomaturitní studium angličtiny dívám zpětně, hodnotím ho kladně. Byl to pro mě velký přínos, a to hned v několika aspektech. Samozřejmě jsem zdokonalila svou angličtinu, ale poznala jsem také mnoho nových lidí, kteří smýšleli podobně, jako já, a tak není divu, že s několika z nich se dodnes scházím. A co je nejdůležitější, na jazykové škole jsem se cítila opravdu dobře.