Dobrovolná invaze ruštiny do naší rodiny
30. 11. 2010
Odmala jsem vyrůstala v rodině, která nikdy neměla moc v lásce ruský národ. Přestože naše rodina nebyla nějak osobně přímo zasažena ruskou invazí do Čech v osmašedesátém roce, doma se o Rusech hezky nemluvilo. Historky o příšerné povaze Rusů jsem slýchávala zejména od babičky, která měla s Rusy zkušenost už jako malá holka a nikdy se jí prý už tenkrát dvakrát nelíbili. Co ale naše rodina perfektně ještě z dob komunismu ovládala, byla ruština. Rodiče mi kolikrát vyprávěli, kterak si museli dopisovat se svými ruskými kamarády, jaké ruské knížky se na školách četly a dokonce jaké československo – ruské výměnné pobyty se organizovaly. Pamatuji si úplně jasně, jak byla máma rozčílená, když se musela s příchodem nového režimu doučovat angličtinu, se kterou se dost natrápila, protože v nové kapitalistické práci o ruštině nikdo slyšet nechtěl. Babička dokonce dodnes odmítá nabídky do lázní v Karlových Varech, které jsou typicky ruskou baštou v Čechách, a tvrdohlavě jezdí do lázní Poděbrad, které však neustále srovnává s tím, co kdysi ve Varech, dokud tam všude nezněla ruština, zažívala. Pokud jde o mě a mého staršího bratra, ve škole jsme se už rusky neučili a ruštinou jsme zůstali zcela netknutí. Tedy až na všechna ta vyprávění a lamentace nad divokou ruskou duší a povahou.
Na konci letního semestru čtvrtého ročníku žurnalistiky jsem se dozvěděla o možnosti vyjet na mezinárodní žurnalistickou školu zaměřenou na psaní o politických tématech. A protože jsem si vždycky přála dostat se k žurnalistice, která by se zaobírala právě problémy politických elit a politiky vůbec, rozhodla jsem se podat přihlášku a splnit všechny potřebné náležitosti. Moc jsem nespoléhala na to, že by porotu mé školní texty mohly nějak nadchnout, ale nakonec se skutečně zadařilo a mně přišlo oznámení s tím, abych si sbalila věci, že mě už netrpělivě čeká Riga! Riga je hlavním městem Lotyšska, které je součástí pobaltských republik. Často je nazývána Paříží východu, a pokud se vám někdy poštěstí a skutečně se do ní podíváte, hned budete vědět proč. Riga je město plné širokých bulvárů a secesních budov. Město plné zeleně, parků a také obrovských žulových či bronzových památníků, které Lotyšsku připomínají tuhé doby ruské nadvlády. Proto byla zejména moje babička nadšená, když se dozvěděla o tom, že se na dva týdny chystám do Rigy, která se podobně jako Čechy, ale v roce 1991, osvobodila od rudé vlajky. Babičce jsem slíbila, že se jistě vyptám některých tamních obyvatel na jejich zkušenost s Rusy a že ji všechen pokrok, který od té doby země zažila, vyfotím. Největší překvapení pro mě ale bylo, že většina Rigy mluvila rusky! Riga, jakožto hlavní a nejbohatší město země, je obývána hlavně ruskými občany, kteří tvoří nadpoloviční podíl obyvatel Rigy. Při představě, že i nám by po sametové revoluci zůstala ruská většina obyvatel v Praze, viděla jsem naši babičku, jak si nekompromisně balí kufry a míří rychle na Západ. Začala jsem si tedy lámat hlavu nad tím, jak doma babičce vysvětlím, že většina lidí, se kterými jsem se ve městě potkala, byli rusky mluvící jedinci. Rychle jsem si proto vyhledala v průvodci, kde sídlí místní muzeum a památník osvobození, abych jej běžela co nejdříve navštívit a milé babičce vyfotit. Nejdřív mě ale čekala velká seznamovací akce se všemi dalšími účastníky projektu.
Setkalo se nás kolem padesáti účastníků z třicetičtyř zemí světa. Byla jsem nadšená představou, kolik nových zapálenců do politické žurnalistiky potkám a zároveň jsem se strachovala o svou angličtinu, jestli skutečně zvládnu celému programu rozumět a psát o všech tématech, na která narazíme. Nakonec mé obavy rychle opadly, protože se dostavila obrovská dávka adrenalinu s tím, jak jsme se všichni začali vzájemně poznávat. Okamžitě jsem se spřátelila se studentkou ze Slovenska, kluky z Polska a párem Slovinců. Společně jsme se rozhodli se probrodit celým čtrnáctidenním programem. První dny se nesly ve znamení přednášek, poznávání města a večerních společenských akcí. Po celou dobu, kdy jsem se držela se svojí skupinkou spřátelených duší, jsem se samozřejmě dívala a rozprávěla si i s ostatními účastníky, ale jen na jednom jsem jaksi mohla oči nechat. Pořád mi nějakým způsobem padala jeho silueta do zorného úhlu a já si jen říkala, kdy už konečně nastane ta chvilka, kdy se budu moct seznámit i s tímhle vysokým černovlasým rádoby novinářem. Ta chvíle nastala brzy, a to v momentě, kdy konečně přišlo na naše první žurnalistické pokusy na mezinárodním poli. Dostali jsme k rozpracování několik historicko – politických témat, které jsme měli ve skupinách zpracovat, přičemž jedno z nich, a babička by z něj měla ohromnou radost, bylo „Ohlédnutí za nedemokratickými léty ve střední a východní Evropě a reflexe současného mezinárodního historického vědomí“. Pro naši skupinku zastoupenou představiteli ze Slovenska i Polska bylo tohle téma natolik zajímavé a živé, že bylo jasné, že právě my ho chceme zpracovat. Rozhodli jsme se však, že mnohem zajímavější by bylo, aby toto téma bylo rozpracováno společně s někým z ruských studentů. Jali jsme se tedy rusky mluvícího studenta hledat. Samozřejmě, že oním hledaným studentem, byl můj také tolik hledaný a snad i hlídaný, vysoký černovlasý mladík. Okamžitě s naším návrhem souhlasil, protože i jemu samotnému se zdálo být téma pro jeho psaní nejvhodnější. A tak jsem se seznámila s Nikolajem. Nikolaj mluvil perfektně anglicky. Zjistili jsme ale, jak skvělé pro nás bylo mít u sebe Nikolaje ve chvílích, kdy jsme vyráželi do knihoven pro materiály nebo po večerech do místních restaurací a barů, kdy jsme díky jeho ruštině vždy neměli nejmenší problém něco sehnat nebo se po něčem doptat. Téma jsme zpracovávali celý týden, kdy jsme postupně prezentovali jeho jednotlivé části, připravovali si závěrečnou zprávu, tvořili fejetony, úvahy, historické podklady i vlastní jednotlivé přednášky na finální konferenci. Mezitím jsme zpracovávali další krátká témata a tužku nepouštěli z ruky. Navíc jsem si všimla, že nejenom že kolem slyším neustále ruštinu ve městě, ale že je kolem mě jeden hlas mluvící rusky i ve chvílích studijního volna, společných aktivit i osobního volna. S Nikolajem jsme se od sebe jaksi nehodlali odloučit.
Dva týdny utekly jako voda a mně se Riga začala zdát skutečně jako Paříž nejenom architektonicky, ale i duší – vždyť Paříž je město zamilovaných a já věděla, že začínám divokou ruskou duši mít víc než jen ráda. S Nikolajem jsme navštívili muzeum osvobození a společně se vyfotili u osvobozeneckého památníku. O babičce a jejím antipatiím k Rusům a ruštině jsem raději pomlčela. Když se blížili poslední dny a bylo jasné, že se naše cesty co nevidět odloučí, dostala jsem od Nikolaje nabídku přijet do Ruska do Petrohradu. Samozřejmě jsem mu hned oplatila návrh pozvánkou do Prahy. Výměna emailových adres, telefonů a pár jasných pohledů svědčila o tom, že česko – ruské vztahy budou brzy utuženy. Závěrečná konference dopadla na výbornou a cesta do Prahy byla plná rozporuplných dojmů z potěšení z úspěchu, nalezení nových přátel a ztráty jedné blízké osoby. Jakmile jsem přistála na Ruzyni, měla jsem už v hlavě jasno. Naučím se rusky, stůj co stůj.
O osobní rovině programu jsem se rodičům ani babičce nijak zvlášť nezmiňovala a vyprávěla pouze o žurnalistické stránce věci. Babičce jsem nadšeně ukazovala fotky z osvobozeneckého muzea, až došlo na fotku u památníku, ze které na ni vybafla i postava Nikolaje. Babičce se Nikolaj ohromně líbil, prý ji připomínal jejího kamaráda z mládí. Bohužel se jí líbil pouze do té doby, než jsem jí sdělila, že onen švarný mládenec se jmenuje Nikolaj a jeho rodnou zemí že je Rus. V tu chvíli přestal být hezký a podobný onomu kamarádovi, začal být trochu divný a mít nos nakřivo. S babičkou jsem se hádala, jak je ten nos naopak rovný a že může sama posoudit, až Nikolaj dorazí do Prahy! Bála jsem se, že jsme o naši babičku přišli a zaklepala zubatá. Tak rozčílenou jsem ji dlouho neviděla. Samozřejmě jsem do krve svého ruského spojence bránila a finálním argumentem bylo, že se začnu učit rusky. Bylo mi jasné, že i kdyby Nikolaj nakonec nepřijel a neozval se, rusky se naučit musím, abych babičce své odhodlání hájit ruský národ, dokázala. Přes kamarádku jsem si zajistila kontakt na jejího známého, čerstvě dostudovaného absolventa rusistiky – ukrajinistiky na Filosofické fakultě, který přes školní rok učil ruštinu v jazykové škole Tutor. Spoléhala jsem pro to na to, že ačkoliv jsem největší hvězdou na jazyky nikdy nebyla, jakožto zkušený lektor mi alespoň minimum základních informací z ruštiny předá. A stalo se tak. Každý den po práci jsme se na hodinku scházeli a já se snažila prolomit azbukové ledy. Nikolaj byl totiž na cestě a babička zvědavá. Ostatně já na ně dva také.
Nikolaj byl z mé snahy naučit se alespoň trošku z ruštiny nadšený a okamžitě přislíbil, že se začne i on učit česky, abych v tom lingvistickém snažení neplavala tak sama. Uměl však už pozdravit a představit se. Jak neocenitelný tenhle základ byl, jsme si uvědomila, jakmile jsem přišla Nikolaje představit domů, kde už netrpělivě čekala i babička vyzbrojená základními slovíčky pro změnu z angličtiny, aby prý předvedla její směřování na Západ. Nikolaj jí však její trumfy těmi pár větami česky vytrhl z ruky a babička nakonec jeho „divoké ruské duši“, jak sama říká, podlehla. Sama ocenila, že konečně poznala jednoho slušného a milého Rusa a večer skončil tak, že já jsem seděla v koutě a poslouchala, jak se babička i Nikolaj halasně baví rusky a popíjejí ruské zlato, které Nikolaj neopomněl přivézt jako pozdrav od ruských bratrů. Dnes už je tradicí, že společně s Nikolejem a babičkou pořádáme ruské večery, na kterých si s babičkou procvičujeme naši ruštinu, a na kterých nás Nikolaj, momentálně postgraduální student v České republice, za každou chybu „trestá“ onou pověstnou vodou živící divokou ruskou duši.