Co mě přimělo ke studiu korejštiny?
30. 11. 2010
Nikdy jsem příliš nevěřila na taková ta přátelství na dálku. Možná proto, že jsem s tím neměla dobré zkušenosti, Pamatuji si, když mi bylo sotva sedm, našla jsem si na chatě, kde jsme trávili každoročně téměř celé léto, skvělou kamarádku. Byly jsme spolu každý den, od rána až do doby, kdy jsme povinně musely zalézt do postele. Těch čtrnáct dní jsem dlouho považovala za nejbáječnější v mém životě. Hrály jsme si, koupaly jsme se a k večeru jsme si chodily pro zmrzlinu do nedalekého občerstvení. Všechno se zdálo být úžasné.
Jenže její rodiče měli evidentně i jiné plány, a tak se stalo, že jsem se jednoho krásného dne probudila a uviděla jejich auto napakované všemi možnými věcmi, stát na příjezdové cestě. Má kamarádka Markéta hystericky brečela, já jsem spustila odporný uši rvoucí řev, ale její rodiče jsme nijak neobměkčily. Posadili ji do auta a tím to haslo. A tak se stalo, že odejeli.
Slíbily jsme si sice tenkrát, že si budeme psát každý den, ale znáte to. Dětské sliby. Chvíli to bolí, a pak na to zapomenete, protože najdete jiné rozptýlení. Každá jsme poslala té druhé tak tři čtyři dopisy, a tím se naše obrovské přátelství uzavřelo. Od toho léta jsem ji neviděla.
Tahle zkušenost, v mém srdci hluboce zakořeněná, mě v budoucnu přiměla dívat se na vztahy na dálku poněkud skepticky. Raději jsem se jim vyhýbala.
Jistě chápete, že když jsem později nastoupila na střední školu, kde mi automaticky přidělili mého zahraničního studenta, s kterým jsem si měla povinně dopisovat v angličtině, nebyla jsem z toho zrovna dvakrát nadšená. Nicméně snažila jsem se na tom najít co nejvíc pozitivních aspektů, a tak jsem sama sobě začala nalhávat, že když už nic, tak si alespoň procvičím svou, víceméně mizernou, psanou angličtinu. Studentka, kterou jsem vyfasovala, byla z Koreje, což ve mně vzbudilo naději, že by její angličtina nemusela být tak perfektní, s čímž úzce souvisel fakt, že se zas tolik neztrapním.
Sesmolila jsem tedy svůj první dopis směr Korea, a několik dní jsem čekala na odpověď. Když její e-mail konečně dorazil, musela jsem uznat, že mě velice mile překvapil. Jak jsem předpokládala, její angličtina nebyla výborná, což se ovšem absolutně nedalo říci o smyslu pro humor, kterým má korespondenční partnerka oplývala. Během čtení dopisu jsem se pobavila jako už dlouhou dobu ne, opravdu mě rozesmála. O celé téhle „dopisní štafetě“ měla totiž podobné mínění jako já.
Neváhala jsem a hned jsem jí odpověděla. Čím déle jsme si vyměňovaly e-maily, tím více ve mně převládal pocit, že se dobře známe a hlavně, že si, i přesto jaká vzdálenost nás rozděluje, skutečně rozumíme. Když mi sdělila, že k nám dorazí v rámci výměnného pobytu, měla jsem vážně radost. Už delší dobu jsem si totiž představovala, jaké by to bylo poznat ji osobně.
Když jsem dostala za úkol vyzvednout ji na letišti, ubytovat a následně provést po škole i po městě, zmocnila se mě přeci jen trochu panika. Skrze dopisy jsme si skvěle rozuměly, ale nevytratí se tohle kouzlo, až se setkáme tváří v tvář?
Naštěstí byly všechny mé obavy zbytečné a už od první chvíle se z nás stala nerozlučná dvojice. Mluvily jsme spolu převážně anglicky, ačkoliv nepopírám, že nějaké to české slovíčko mi do konverzace občas proklouzlo a sem tam zazněla i korejština. Ostatně, musím přiznat, že se mi korejština, čím častěji jsem měla možnost ji slyšet, docela líbila. Byl to jazyk zvláštní a v našich končinách velmi neobvyklý, ale mě něčím prostě fascinoval. A dokonce se mi, díky úžasnému pedagogickému talentu mé kamarádky, podařilo pochytit několik základních frází v korejštině, což jsem považovala za svůj téměř životní úspěch.
Má přítelkyně se za čas vrátila zpátky domů, ale moje zvláštní náklonnost ke korejštině mi zůstala, a tak jsem se rozhodla něco s tím přeci jen udělat. Ona už mě učit nemohla, leda skrze e-maily, které jsme si neustále posílaly, což by nebylo příliš efektivní. A ač mi tuto možnost sama nabídla, raději jsem ji zdvořile odmítla.
Poohlédla jsem se jinde. Několik jazykových škol, jejichž výuku bych poměrně snadno dokázala začlenit do svého rozvrhu, nabízelo studium korejštiny v Praze. Dlouho jsem se nerozmýšlela. Vybrala jsem si kurzy korejštiny od společnosti Tutor, a to hlavně proto, že s ní naše rodina už jednou byla spokojená. Moje starší sestra navštěvovala před třemi lety přípravné kurzy k přijímacímu řízení na vysoké školy, které Tutor také poskytuje. Na zkoušky byla opravdu velmi dobře připravená, ostatně, kdyby ne, nechodila by teď do třetího ročníku na vysoké škole.
Měla jsem štěstí, do kurzů korejštiny jsem se stihla přihlásit takřka na poslední chvíli. Na první hodinu korejštiny jsem šla s velkým očekáváním. Vím sice, že je lepší nečekat mnoho, protože pak bývá člověk jen skleslý z toho, že věci nevyšly přesně tak, jak si představoval, ale nemohla jsem si pomoci.
A jsem skutečně ráda, když mohu konstatovat, že studium korejštiny pro mě rozhodně nebylo zklamáním. Dokonce tomu bylo naopak, korejština se stala mým velkým koníčkem, a když jsem zrovna nedocházela na hodiny, věnovala jsem se jí i ve svém volném čase.
Poté, co jsem napsala horlivý dopis své korejské kamarádce, v němž jsem popisovala, jak probíhá mé studium korejštiny, sama se nestačila divit, ale podpořila mě, což bylo to hlavní. Ani nevím, jak se to stalo, ale brzy jsme spolu, zlehka a pomalu, začaly vést konverzaci v korejštině!
Když se na to dívám zpětně, jsem upřímně ráda za to, jak se okolnosti seběhly. Jsem jim totiž vděčná za novou přítelkyni, která, svým způsobem, vnesla do mého života další rozměr. Studium korejštiny mě zatím opravdu naplňuje, a kdo ví, třeba se jí budu zabývat i v budoucnu.